O tom, že většina vědních oborů a studií je pro laika jen velmi těžko srozumitelná, není pochyb. Na místě je tedy otázka, jak můžeme danému vědci věřit, zvláště pokud byl někým sponzorován, ať už státním grantem nebo soukromou osobou či institucí. Jak může běžný člověk vědět, že si neupravil výsledky tak, jak chtěl jeho sponzor? Nelze totiž zastírat, že takové případy se skutečně staly a stávají.
Aby se něčemu takovému zamezilo hned na počátku, je zde něco, co se nazývá vědecký konsenzus. Ten má za úkol potvrdit či vyvrátit výsledky dané studie. I zde se však objevují otázky ohledně jeho nestrannosti, zvláště pak proto, že lidé často nerozumí, jak vlastně funguje.
Obvykle si jej představují tak, že skupina vědců si danou práci přečte a zhodnotí, zda je pravdivá či nikoliv. Přitom samozřejmě mohou sami být ovlivněni vlastními cíli, například zachováním statu quo. Je tedy pochopitelné, že ani jemu lidé příliš nevěří. Nevědí totiž, že takto onen proces ve skutečnosti nefunguje.
Dané objevy jsou totiž ověřovány dalšími nezávislými experimenty, a teprve tehdy, až tyto potvrdí výsledky původní studie, je tato uznána jako platná. Tyto pokusy jsou samozřejmě prováděny za přísných podmínek a dohledu, navíc skupinami vědců z mnoha různých zemí.
Ve skutečnosti se tedy nejedná o to, že většina vědců s danou věcí souhlasí, nýbrž o to, že všechny provedené experimenty potvrdily pravost objevu. Tyto pak mohou být samozřejmě kdykoliv a kýmkoliv zopakovány. Koneckonců věda není neměnná, naopak spoléhá na stále nové objevy, které ji posouvají stále dál.
Také není pravda, že většina vědeckých kapacit je pro zachování současného stavu. Naopak, každý z nich by byl rád autorem nějakého převratného objevu, který změní dosavadní vědecké dogma. To, že se tak doposud nestalo, ukazuje, že dosavadní závěry, které můžeme udělat s pomocí dostupných technologií, jsou správné.